Asi není možné určit, kdy jsem se s psychologií poprvé setkal. Psychologie je součást každého z nás, každý ji používá, protože se dennodenně setkáváme s druhými i se sebou samým. Všichni si své problémy musíme vyřešit sami, protože jsme tady na světě především sami se sebou. S jakýmisi psychologickými hrami jsem se setkal v dramaťáku, kde prohlubovaly vztahy a dávaly nám spoustu podnětů k přemýšlení o sobě. Důraz v těchto hrách byl ovšem vždycky kladen na herectví. Zásadní setkání s psychologií, tedy zlomový zážitek, který mě nasměroval ke studiu psychologie, mi však přinesla účast na kurzu Kreativity v obci Nesměn v jižních Čechách.
Ačkoli se tento kurz jmenuje Kreativita, jeho hlavní náplní je sebepoznávání. Sjede se na něj přibližně 25 lidí ze všech koutů naší země a všech věkových kategorií, což je pro mne obzvláště zajímavé. Patřím k těm nejmladších, nejstarším je kolem 60 let. Všichni přijíždí za stejným cílem, takže tam vzniká pospolitá, otevřená společnost. Na Kreativitě jsem byl celkem třikrát a všechny se navzájem v mnohém odlišovaly, přesto je možné určit, co mají společného: právě onu otevřenost. Lidé se tam zbavují masek a bariér, dovolí si ten komfort pustit si někoho blíže k sobě, přestávají platit omezení, která vyplývají ze společenského postavení a věku. Mohu tam například jako rovný s rovným mluvit s pánem, který je stejně starý jako můj otec, o tom, jak vychovávat děti v mém věku. Mohu vyslechnout soukromý rozhovor starší partnerské dvojice, mohu jim říct svůj názor, ač by to zdánlivě vypadalo, že na to ze své pozice nemám žádný nárok.
V této otevřené společnosti člověk také dostává mnoho zpětných vazeb, nikdo se nezdráhá druhému do očí říci, jak na něj působí, co mu bylo nepříjemné, nebo že například nerozumí jeho signálům. To vede nejen k okamžitému vyjasnění jednotlivých vztahů přímo na Kreativitě a tedy i k jejich zkvalitnění, ale je to velmi užitečné i v běžném životě. Lidé často zjistili, že, ačkoli by si velmi rádi povídali a přiblížili se ostatním, ze strachu, že by se to nemuselo povést, vysílají zamítavé signály, takže se ostatní opravdu bojí přiblížit. Cestou ven z tohoto začarovaného kruhu může být právě takováto zpětná vazba. Bez ní si naši chybu sotva můžeme uvědomit, natož pak napravit, a proto je v běžném životě téměř nemožné tento bludný kruh prolomit. Byl jsem moc rád, když jsem osobně poznal, že podobně otevřené prostředí funguje i mezi psychology na této fakultě.
Na Kreativitu, do této přátelské společnosti, si lidé často přiváží svůj problém, který tam sami nebo s pomocí ostatních řeší. Jedná-li se o problém se vztahy, funguje Kreativita jako jakási chráněná dílna, kde si každý může vyzkoušet, co mu samotnému v životě nejde, například oslovovat osoby druhého pohlaví.
I když si s sebou někdo přiveze ryze osobní problém, je to ku prospěchu všem. Po několika dnech skrývaný problém většinou vyplave na povrch (což už samo o sobě může být velkým pokrokem), takže se ho i ostatní mohou pokusit takto zprostředkovaně řešit, nebo se z něj alespoň poučit. Poslouchat cizí příběhy je podle mě stejně přínosné jako číst knihy, obojí je zprostředkovaná zkušenost. Příběhy ale bývají konkrétnější a emotivnější, já osobně si z nich vždy odnáším více.
Díky této otevřenosti je možné poznat ostatní mnohem lépe a hlouběji než jindy – mnohdy i lépe než ty, se kterými běžně trávíme své dny. A kdykoli se člověk takto dostane blíže k ostatním anebo sám k sobě, začíná brousit do psychologie. Kdykoli začne uvažovat nad svým chováním, nad svými city, je sám sobě psychologem. Kontakt s druhými není možný bez jisté dávky psychologie.
Na Nesměn vždy jako lektor jezdí i psycholog, který pak vede jeden den. Prvním psychologem, který mě na Kreativitě nadchl, byla paní doktorka Iva Veltrubská. Jejím hlavním tématem byly emoce a prožívání. Uvědomil jsem si, jak špatně se svými emocemi většina z nás zachází, nerozumí jim, nechají se jimi ničit, anebo je v sobě dusí, což je stejně nebezpečné. Nejzajímavější pro mě bylo asi povídání o vzteku a z něj plynoucí agrese.
Vztek a jiné agresivní emoce jsem vždycky pokládal za špatné a nízké, nikdy jsem si je v sobě nepřipouštěl, vždy jsem se snažil něco tak opovrženíhodného v sobě ani necítit, natož projevovat. Několikrát se mi však stalo, že jsem se cizí agrese a následně své vlastní agresivní emoce tak lekl, že jsem ztuhl neschopen obrany ani útěku. Došlo mi, že žádná emoce není špatná, že jsou to jen signály, kterými s námi naše nitro komunikuje, že je třeba naučit se s nimi zacházet. Tyto negativní, agresivní emoce jsou velmi vitální a silné, je tedy v krizových situacích nutné je umět poslat ven proti tomu, kdo je vyvolal, a ne zpátky do sebe, kde mě pak svázaly v jakési podivné formě strachu. Je to přirozená, živočišná síla, která v nás ožije, když jsme konfrontováni s agresí na nás či na osobách nám blízkých. Myslím si, že je to síla ukrytá v každém živém tvoru, měli bychom se proto naučit ji používat, ne zatracovat.
Od pana doktora Kobylky, dalšího psychologa, se kterým jsem se na Kreativitě setkal, jsme jednou dostali za úkol namalovat mapu svého vlastního života. Sebepoznávací hry, které nám dávají nahlédnout do svého nitra, mě pokaždé naplňovaly pocitem, že dělám cosi smysluplného. Introspekce je sice velká dřina, čím opravdovější pohled si chce člověk udělat, tím je to práce namáhavější, ale výsledek stojí za to. Pohledy dovnitř mnohdy bolí, ale potom jsem se vždycky cítil krásně.
Ještě zajímavější pak bylo podělit se o své mapy s ostatními ve skupině. Ve své trojici jsem náhodou měl tři stejně mladé lidi. To ale bylo asi vše, co jsme měli společného. Tak jak má mapa hýřila světlými barvami, připomínajíc procházku voňavým sadem, byla ta Michalova černá. Tři roky drogové závislosti už se na barvičkách projeví. Třetí osůbka, se kterou jsme se o naše životní příběhy dělili, byla bulimička Daniela. Po vyslechnutí jejího příběhu jsem si začal uvědomovat, jak bezstarostný život si zatím vedu.
Možná, že v tomto psychologie trochu bloudí do filosofie, ale pokaždé, když jsme nuceni položit si ty nepříjemné otázky: „Co je pro mne v životě důležité? Čeho jsem dosáhl? Čeho vlastně chci dosáhnout? Jaký jsem? Kdo jsem?“ – a upřímně si je pro sebe pokusíme zodpovědět, posune nás to o trochu dál, pryč z té naší každodenní příjemné, bezstarostné otupělosti k nalezení své vlastní podstaty, svého místa a svého poslání.
Právě kvůli těmto otázkám mám psychologii rád. Díky nim se na sobě snažím pracovat, zlepšovat se, stávat se dokonalejším. A vlastní dokonalost je už podle starých Řeků vedle cizí blaženosti jediná opravdová lidská ctnost, za kterou se má cenu ubírat.
Dalším velkým tématem Kreativity je překonávání vlastních hranic. Metody pana doktora Kobylky byly možná trochu drsné, ale po ranním koupání v zamrzlém rybníce jsem i já na vlastní kůži uvěřil, že mé možnosti i schopnosti jsou daleko dál, než bych očekával. O rok později jsem se zúčastnil chození po žhavém uhlí, kde se dalo krásně pozorovat, že celý problém je jen problémem psychologickým. Samotný člověk by se k něčemu takovému nikdy neodvážil, ale když na vlastní oči vidí, jak před ním koberec žhavých uhlíků přejde deset lidí a pak nadšeně jásají, dodá mu to odvahy a vykročí. Jsou to ty samé uhlíky a ty samé nohy, ale role, kterou v tom hraje duše, je naprosto zásadní.
Technika, která mne na Kreativitě zasáhla asi nejvíce, však byla imaginace. Po uložení se do příjemné polohy na zádech a uvolnění celého těla jsme se díky slovům pana doktora Kobylky stali ohněm. Cítil jsem v sobě jeho energii, jeho živost. Oheň se pak změnil v dým a ten ve vítr, a já jsem celým tělem cítil tu volnost, tu nespoutanost, když jsem se mohl rozpínat a vát kamkoli se mi zachtělo. Vzduch se však začal sytit vodní párou, pomalu houstl a mohutněl, až se z něj stal hustý mrak. A já jsem prožil vůbec nejkrásnější věc, která se vodě může stát – v momentu, kdy koncentrace páry v mraku překročila kritickou mez a pára zkondenzovala, začal jsem jako právě vysrážená kapička deště padat nazad dolů do oceánu…
Sám sebe jsem fascinoval svou vlastní fantazií, schopností vcítit se dokonce i do neživé hmoty, prožít ji jako bych to byl já. Cítil jsem, že celý vesmír je schovaný i uvnitř mě samého.
Psychologie je podle mě cesta ke správnému, vyváženému a čistému žití, k pochopení sebe sama jako živočicha i jako člověka, k poznání podstaty a snad i smyslu našeho pobývání zde, je to cesta pod povrch, do nitra druhých i vlastního.
Na povrchu jsem nikdy nechtěl zůstat.
Vašek Wortner