Jak to všechno začalo

Domů / Jak to všechno začalo

Před rokem 1989

Za minulého režimu byla jednou z mála trpěných duchovních aktivit jóga (ovšem s tím, že by se tam mělo jen cvičit, takže jen hathajóga). Bylo to dobré, protože se tam sešli lidé, kteří měli zájem o fyzický i psychický pokrok. Měli jsme v Českých Budějovicích skupinu jogínů, kteří kromě cvičení pořádali i tajné přednášky. Například jsme pozvali mystika Karla Makoně, který dosáhl probuzení v koncentráku, nebo několik zahraničních učitelů a terapeutů. Setkání se konala v bytech (i když se nás sešlo v obýváku třeba čtyřicet, všechny boty musely dovnitř, aby sousedi neměli podezření).

Pro tuto skupinu jsem zřejmě jako první v Čechách přeložila knihu o meditacích s přednáškami Osha (tehdy se jmenoval Bhagwan Srí Radžníš) a dělali jsme je bez hudby, jen podle návodu. Samozřejmě přeložit tehdy knihu znamenalo napsat ji na psacím stroji s devíti průklepy, z nichž ty poslední byly jen trochu zřetelné.  Také jsme si pronajímali od letničního hnutí statek poblíž Římova na přednášky a cvičení s Dr. Bholem a se Sw. Mahešváranandou. Tam se také konalo první tajné holotropní dýchání v Čechách, vedla ho matka prof. Grofa a dvě německé vyškolené facilitátorky.

Snad nejdůležitější ale pro mě byla naše skupina „osobního růstu.“ Po cvičení jógy jsme se sešli u někoho v bytě a mluvili na různá témata. Na závěr večera každý řekl svůj pocit z večera a z každého účastníka jednotlivě. Tam jsme se učili vyjadřovat otevřeně své pocity a přijímat pozitivní i negativní zpětné vazby.


                                   

                                   První tajné holotropní dýchání v Čechách

Po roce 1989

V roce 1992 jsem byla ve skotském Findhornu na jednom z modulů holotropního dýchání. Tehdy, těsně po revoluci, jsem byla nadšená otevřenou atmosférou, prací a životem v této velké komunitě. Něco takového bych si přála u nás, říkala jsem si v duchu. Ve stejném roce jsem jako česká koordinátorka Mezinárodní transpersonální konference ITA poznala mnoho úžasných lidí, jak známých spirituálních učitelů (Jack Kornfield, Ram Dass), osobností vědy (Rupert Sheldrake, David Bohm) i umělců (africká skupina Olatunji). Cítila jsem se setkáním s nimi velmi inspirovaná.


S maminkou Stanislava Grofa
 
 
V roce 1994 jsem koupila starý venkovský dům v Nesměni a začali jsme ho s pomocí přátel a dobrovolných pomocníků o víkendech přebudovávat na centrum. Byla bych si přála nějaké místo blíž u Prahy, ale nenašli jsme takové, které by bylo tak krásně mimo vesnici v přírodě. Nějaký čas nás zřejmě vesničané považovali za sektu, myslivcům se nelíbilo bubnování… Snažili jsme se ale nedůvěru prolomit (hráli jsme třeba divadlo pro děti z vesnice) a dnes už je to mnohem lepší.
 
Asi po dvou letech jsem tento dům darovala Nadaci pro osobní rozvoj a zdraví. V květnu 1994 začaly práce na domě, například stodolu a garáž jsme předělávali na meditační sál. První kurz (byl to kurz Sebepoznávání, kreativity a osobního rozvoje) se konal v Centru již v září a předcházelo mu mnoho pracovních víkendů. Místo skla byly tehdy v oknech plasty (to jsme ještě nestačili dodělat), celý týden bylo větrno a tak to bylo, jak když máte kurz na plachetnici.

První kurz v Nesměni

Jinak tento „kurz kreativity“, jak mu pracovně říkáme, vznikl vlastně už za minulého režimu. A sice jako idea na rybníce, když jsme se s kamarádkou psycholožkou Marií Vondrysovou projížděly na lodi. Tehdy přišel nápad uspořádat kurz tvořivosti, kde bych využila techniky, které jsem znala z technických konferencí. Přizvaly jsme i Dr. Kobylku a po prvním kurzu, kterého se zúčastnil jeden z novinářů Mladé fronty a napsal o něm článek, jsem dostala tři sta přihlášek. Byl to tehdy jeden z ostrůvků „pozitivní deviace.“
 
Účastníci byli kurzem nadšeni (s výjimkou těch, které vyslal podnik bez jejich motivace a kteří si představovali dovolenou s večerním alkoholem) a většinou chtěli pokračovat. A tak vznikla kreativita 1, 2… až 7 a pak jsme je začínali nazývat A, B, C… Za tu dobu se náplň těchto kurzů již značně proměnila, tvořivost zůstává, ale přibyla vnitřní práce, sebepoznávání, překonávání svých hranic a výcvik v komunikaci. Na „kreativitě“ jsou velmi kvalitní lektoři a tím, že kurz trvá od středečního večera až do neděle, vytváří se tu i dobrá společná parta. Účastníci jednoho z kurzů si dokonce zařídili skupinu na facebooku a stále sdílí úspěchy, problémy, výzvy a podporují se v těžkých životních situacích. V současné době kurz kreativity nese název „Setkávat se a žít smysluplně a kreativně“ a stále tvoříme nové a nové programy.

Smysl centra

Je to velká radost vidět velké pozitivní změny, když se vám lidi mění před očima. Vzpomínám si, že jsem si kdysi všimla dvou účastníků, poprvé přijeli jako nejisté nesebevědomé osobnosti a najednou tu stáli dva muži velmi pevně nohama na zemi a jasně v přítomnosti. Když jsem se jich ptala, co změnu způsobilo, ten jeden vyprávěl, že přežil pobyt v lavině. Ten druhý řekl: „Byl jsem tu přece na kreativitě. Začal jsem žít podle toho.“

Před nedávnem jsem dostala dopis od čerstvého absolventa psychologie, který strávil půl roku v různých ašrámech v Indii a který napsal: „V meditacích se vracím na svůj první kurz kreativity, bylo to v zimě a bylo mi osmnáct. Mluvíme tady o vnitřním štěstí, které přijde, když ztišíme mysl a já cítím, že přesně takhle jsem to na Nesměni zažíval. Opět se mi potvrzuje, že to, kvůli čemu člověk jede přes půl světa, má ve skutečnosti za chalupou.“

Od začátku bylo smyslem tohoto centra a všech zde konaných akcí rozvíjet náš lidský potenciál bez gurua či jedné pevně dané doktríny. Program nebyl výsledkem nějaké jasné koncepce, vše se dělo tak nějak samo, jak jsem potkávala zajímavé lektory a zajímavá témata na sebevzdělávacích a rozvojových kurzech u nás i v zahraničí. Zvala jsem tyto lektorské osobnosti do Nesměně a většinou se do tohoto místa i lidí zamilovaly. A měly zájem vracet se znovu, i když byly z daleké ciziny.